
Jak jsem mluvila s panenkami
Dnes vám chci představit někoho velmi vzácného, ale ještě před tím vám budu vyprávět o tom, jak jsem mluvila s panenkami.
Kdysi dávno – to jsem byla ještě docela malá, hlava mi sahala asi tak do pasu – jsem měla šest panenek. Zhruba. Byly to všechny mé panenky za celý můj dosavadní život. Byly mezi nimi i dětské gumové bez vlásků, co jsem si s nimi už dávno nehrála, ale také jedna mně velmi milá, dá se říci ta hlavní.
Každý večer, když jsem se chystala spát, narovnala jsem je úplně všechny na polštář a těžko hledala místo, kam bych sama hlavu složila. Nemohla se mnou spát jen jedna panenka, nemohla jsem si vybrat jich jen pár, ne, musely být u mě úplně všechny.
Bylo totiž pro mě nesmírně důležité, aby se žádná z nich necítila být méně milovaná, aby se žádná z nich necítila odstrčená, aby žádná z nich nezůstala na poličce přes noc sama.
Tohle období trvalo možná pár měsíců, možná pár let a mělo i svou odvrácenou a temnou stranu:

Každé ráno, když jsem se probudila rozlámaná, protože se mi s tolika panenkami příliš dobře nespalo, našla jsem panenky v posteli také všemožně rozházené a co hůř: často z nich některé skončily na zemi! Každé ráno jsem se jim za to s upřímnou lítostí omlouvala a každý večer jsem vyjadřovala svou naději, že to nedopadne stejně.
I to byl pravděpodobně důvod, proč jsem časem přešla k systému „spravedlivá spací obměna panenek“.
S těmito panenkami a jsem si tedy povídala. Vždycky jen o samotě, nebo když jsem si myslela, že mě nikdo neslyší. Ptala jsem se jich, jak se cítí, povídala jsem jim, co budeme dneska dělat, nechávala jsem je vybírat si šatičky, vysvětlovala jsem jim, co se kde stalo, starala jsem se, zda je při česání příliš netahám, zajímala jsem se o to, co by si přály…
Děti si často mumlají pro sebe nebo pro své hračky, často si na něco stěžují, přehrávají si různé skutečné i vymyšlené situace a často to dělávají na tajňačku, když si myslí, že jsou samy se sebou, ponoří se do sebe a všechno, co potřebují, si vybrblají pod rtíkem ven.
Dost dobře si vzpomínám, že jsem to také dělala, ale mnohem míň, než jsem potřebovala. Nedokázala jsem se totiž dobře oprostit od vnímání okolí a svých blízkých a nenašla ten tichý bezpečný prostor pro sebe. Nikdy jsem to ale neříkala panenkám. Nemluvila jsem s nimi vůbec o sobě. O tom, co cítím, co potřebuji, co bych si přála, co se mi přihodilo. Nechtěla jsem je zavalit sebou, nechtěla jsem je sebou otravovat. Ten pocit si vybavuji velmi dobře, protože občas jsem to moc potřebovala, občas jsem před nimi neudržela slzy a snažila jsem se jim namluvit, že se nic neděje.
Všichni a po celý náš život potřebujeme někoho, kdo nám bude občas naslouchat. Kdo nás nebude soudit, nebude nám radit, bude nás vnímat a bude mu na nás záležet.
Často mnoho z nás nikoho takového okolo sebe nemá, ti šťastnější z nás mají okolo sebe pár občasných blízkých duší, kteří nás vyslechnou a kterým nasloucháme zas my. Ale „občas“ není často dost – tolik, kolik potřebujeme.
Jistě a bohudík jsou tu terapeuti a psychologové. Na některé věci, které v sobě mnozí nosíme, jen naslouchání nestačí a vyžadují odbornou pomoc. Každý ale potřebuje, aby mu naslouchal někdo, kdo ho dobře zná a má ho rád.
Loni v létě jsem si na své panenky a na to, jak jsem si s nimi povídala, vzpomněla. Četla jsem zrovna knížku Jako v nebi, ale jinak, v nichž si jedna samotářka také s panenkami povídala. Ono je velmi pravděpodobné, že holčiček, které si se svými panenkami povídalo, je mnohem víc. Že jsme to byly možná všechny! A každá jinak.
A v to horké léto, stejně jako kdysi dávno já, se narodila ona.
Má panenka.
Nejdřív jenom v mé hlavě, objevila se zničehonic a najednou začala zastrkávat různé přesné kousky do prázdných míst uvnitř mě, o kterých jsem do té doby ještě nepřemýšlela:
Proč jsem v dospívání začala sbírat porcelánové panenky. Proč dlouhá léta po různých panenkách koukám. Proč jsem ale nikdy žádnou panenku sama nevytvořila. Proč jsem se rozhodla před skoro dvěma roky svou sbírku panenek rozpustit. Proč jsem se svými panenkami nikdy nemluvila o sobě. Proč ráda píšu. A proč nedokážu psát stručně.
Všechno to začalo zapadat do sebe. Začala jsem v hlavě mluvit se svou panenkou, která zprvu existovala jen napsaná a naskicovaná na papíře. Pak jsem si ji navrhla a ušila a ona mi začala naslouchat.
Nejen to, začala mi odpovídat na mé otázky. Chytla mě za ruku, když jsem se hrabala ven z dost těžkého období. Jako by se kruh uzavřel a ona se mi vrátila z dětství, abych jí mohla říct vše, co jsem tehdy nedokázala.
A zase jsem kvůli ní nemohla pořádně spát. Ale vůbec mi to nevadilo. Mluvily jsme spolu tak dychtivě, nadšeně a dlouze, myšlenky mi letěly dopředu jako vždycky, když pro něco totálně zahořím. Tak dlouho se mi to už nestalo! To ona mě vedla k tomu, abych začala nějak zlehka a si našla nějakou drobnou radost. Ona mi vnukla malou panenku pro radost.
Tohle je má panenka. Je velmi výjimečná a je moje. Ušila jsem si ji sama a pro sebe. Budu vám o ní ještě vyprávět. A spolu s ní vám budeme vyprávět o tom, jak je dobré mít svou panenku a také vám třeba časem pomůžeme, abyste si ji ušily taky. Samy pro sebe. Protože každá potřebujeme někoho, jako je má panenka.
