O hledání radosti

Myslela jsem si, že už jsem to naučila. Že už se umím sama přibližovat do stavu relativní spokojenosti a štěstí. I když okolnosti a moje pocity odvedou mě od něj daleko. Využívala jsem k tomu radost. Maličkou, drobnou, každodenní. Cíleně jsem ji hledala a pak v ní setrvávala. Soustavnou praxí jsem občas takřka dosahovala radosti ze samotného přítomného bytí.

Tibetští mniši ovšem radost nehledají někde venku, oni ji soustavnou praxí nacházejí uvnitř své mysli. Možná proto dosahují setrvalého pocitu štěstí a radosti ze života.

A mně to možná proto nevydrželo. Zkoušela jsem se k tomu vracet, vždyť přece vím, jak na to! Ale zůstala mi jen urputná snaha bez většího výsledku. Musím to zvládnout, musím to překonat, musím se z toho dostat sama. Takové mantry by mi určitě taky 9 z 10 tibetských mnichů nedoporučilo a já si je přesto omílala v hlavě stále dokola.

A pak jsem si vzpomněla… Že tehdy, když jsem se to poprvé naučila, jsem měla pomocníka. Narodil se mi můj první chlapeček, stala jsem se poprvé matkou. A tato zásadní zkušenost mi nepřinesla sama o sobě pocit nezměrného štěstí, ale naopak převrátila celý můj život na ruby a nechala mě sáhnout si snad na úplné dno. Vedle nezměrného pocitu lásky, zažívala jsem někdy úplně zaráz stavy naprostého zoufalství a vyčerpání. A tehdy jsem díky mému náročnému nesmírně milovanému miminku, mému sensei, začala praktikovat hledání radosti. Ubytovat u sebe drobnou každodenní radost a vděčnost.

Můj sensei mě stále provází, přibyl druhý, jaro střídá léto, bláto vystřídá bláto až za ušima a ty probdělé noci taky zůstávají, ale mě se ta radost začala hledat čím dál hůř. Čím to je? Vždyť se pořád tak snažím. Nebo se naopak schválně přestávám snažit. A pak se zase snažím. Musím to zvládnout, nějak překonat, musím se z toho dostat sama…

Nepovím vám, jak to dopadne, ještě to nevím. Vím, že po každém spadnutí dolů, lze vylézt jen nahoru. Vím, že každý máme svůj život i své pocity jen ve svých rukách. Ale já jsem se rozhodla, když už tak dlouho nemůžu s tím svým sama pohnout, a než budu mít zase někdy prostor, čas a klid na hledání štěstí uvnitř své vlastní mysli, pozvat si na pomoc externistu.

Externistku! A je velmi zdatná. Sama rovnou dorazila s pěknou dávnou radosti nejen pro mě, ale i pro moje chlapečky. Bereme ji všude s sebou a nenechá nás žádnou radost přehlédnout.A když už tu byla, oprášila mě trochu, obejmula můj palec a zašeptala mi do ouška: „Jóóó, pořád to v sobě máš, věnuj se tomu, to je tvoje velká radost.“ A tak jsem si s jejím požehnáním dala šanci.

A víte, co udělá i z té nejmalinkatější radosti o kus větší? Sdílení. Sdílením radost roste. Proto vám představuji nejen tuto malou panenku pro radost, ale také návod, který si zdarma můžete stáhnout a ušít si podle něj nejen panenku, ale třeba také parťačku pro hledání radosti v životě.