Myslela jsem si, že už jsem to naučila. Že už se umím sama přibližovat do stavu relativní spokojenosti a štěstí. I když okolnosti a moje pocity odvedou mě od něj daleko. Využívala jsem k tomu radost. Maličkou, drobnou, každodenní. Cíleně jsem ji hledala a pak v ní setrvávala. Soustavnou praxí jsem občas takřka dosahovala radosti ze samotného přítomného bytí. Tibetští mniši ovšem radost nehledají někde venku, oni ji soustavnou praxí nacházejí uvnitř své mysli. Možná proto dosahují setrvalého pocitu štěstí a radosti ze života. A mně to možná proto nevydrželo. Zkoušela jsem se k tomu vracet, vždyť přece vím, jak na to! Ale zůstala mi jen urputná snaha bez většího…